Lidice byly do 10. června 1942 neznámá obec na Kladensku. Také malá osada Ležáky, tvořená osmi domky chudých kameníků, seskupenými kolem mlýna na říčce Ležák byla do 24. června 1942 známá jen málo lidem z blízkého okolí na Chrudimsku.

Obě odlišná místa, Lidice a Ležáky, každé z jiného koutu Čech, i jejich obyvatelé prošli v krátkém časovém odstupu čtrnácti dnů stejnou, velice krutou životní zkouškou plnou hrůzy. Pro převážnou většinu bylo utrpení zakončené násilnou smrtí. Stali se obětmi pomsty německých okupantů po uskutečněném atentátu na Heydricha, jednoho z nejaktivnějších nacistů, pověřeným Adolfem Hitlerem k ovládnutí českého národa a pánem nad životem i smrtí v okupanty zřízeném Protektorátu Čechy a Morava.

O tragédii v roce 1942, o neštěstí obyvatel Lidic a Ležáků vyvražděných fanatickými nacisty, o smutných osudech žen i dětí, o všech, kteří se stali kořistí a objektem pomstychtivých nacistů, o tom všem snad již bylo sděleno všechno...

Oba příběhy již byly dokumentovány snad do posledního detailu. Přesto nejsme a nikdy nebudeme schopni si plně uvědomit, co hrůzy, strachu, utrpení, bolesti a strádání museli prožívat muži, ženy a děti po zatčení a v posledních minutách před násilnou smrtí.

Na lidické pláni u společného hrobu 175 mužů, u bronzového sousoší 82 dětí nemilosrdně nacisty usmrcených výfukovým plynem, při zhlédnutí audiovizuálních záznamů v expoziční síni muzea nebo jen při rozjímání v Růžovém sadu míru a přátelství, si s hlubokou úctou uvědomují, co se stalo...

Stejně hrůzný průběh se opakoval po čtrnácti dnech 24. června 1942 odpoledne v Ležákách. Po obklíčení osady a pod velením gestapa byli všichni obyvatelé shromážděni a dopraveni do pardubického zámečku. Ještě ten samý den, pozdě večer, bylo zde 33 dospělých mužů i žen zastřeleno. Jedenáct dětí bylo odesláno do sběrného tábora a po krátké době, stejně jako lidické děti nemilosrdně zavražděny výfukovým plynem ve speciálně upravené korbě automobilu. Jen dvě děvčátka, sestry Maruška a Jarmilka Stulíkový měly štěstí.

Byly vybrány na převýchovu do Německa a po válce se vrátily živé. Svůj domek sice nenašly, ale v nedaleké vesničce Včelákov měly dědečka, který přežil věznění v koncentračním Táboře Buchenwald. U něho dostaly laskavou výchovu v novém domovu.

S mnohými delegacemi, které v Lidicích a v Ležákách letos položily věnec, bylo zde také Vlastenecké sdružení antifašistů (VSA) z Prostějova a Olomouce spolu s prostějovskými středoškoláky. Pozvání ke spoluúčasti opět přijali studenti Gymnázia Jiřího Wolkera a Cyrilometodějského gymnázia.

Právě na pietních místech, u památníků a nad společnými hroby umučených a vyvražděných je možné názorně předat mladé generaci pravdivé svědectví a především poučení o průběhu jisté, temné etapy evropských i našich národních dějin. Není možné zapomenout na vzkaz ležáckých občanů vytesaný do žulového památníku: »VY ŽIVÍ! VZPOMEŇTE NA TOMTO MÍSTĚ OBĚTI Z LEŽÁKŮ, KTERÉ SVÝM UTRPENÍM A SMRTI VYKOUPILY VAŠI SVOBODU A NOVÝ LEPŠI ŽIVOT VÁS VŠECH. BRAŇTE SVĚTOVÝ MÍR.«

Zásluhou početné skupiny studentů se ostatní spolužáci dozvědí pravdu o původních plánech fašistického Německa. O připravované germanizaci Evropy po likvidaci slovanských národů, o postupné proměně Slovanů v otroky sloužící »nadlidem čisté, nadřazené rasy«.

Význam zachování památky a úcty k obětem nacistického běsnění ve svém projevu nad společným hrobem lidických mužů zdůraznil jasně a přesně celorepublikový předseda Českého svazu bojovníků za svobodu ing. Jaroslav Vodička, když mimo jiné řekl: »...systematická likvidace českého národa byla pozastavena útokem na Heydrícha, jenž je dodnes považován za jeden z nejvýznamnějších činů odboje proti fašismu v rámci 2. světové války. Ano, za tímto zásadním politicko–vojenským rozhodnutím, a jak těžké muselo být pro ty odpovědné, následovaly Lidice, Ležáky, popraviště, koncentráky – ale co by se stalo, kdyby k atentátu nedošlo?...

... obětí z řad českého národa by přibývalo a jeho osud by nebyl nijak méně tragický. Nacistické zlo bylo potřeba porazit, a Lidice v tom boji pomohly. Strašlivě zaplatily, ale pomohly. Proto je třeba nezapomínat, proto je třeba dbát, aby toto místo – Lidice – bylo pietním místem nejen Evropy, ale i celého světa. Připomínáme si i mnohá další pietní místa, čas konce 2. světové války.«

V projevu zazněla i aktuální, konkrétní myšlenka o chybách některých pedagogů, kteří považují za zbytečné vedení svých žáků k vlastenectví a nepotřebné učit o hrdinství předků jako poučení z minulosti. Bohužel.

Naše generace určitě ne. A pokud nám budou síly stačit, mír uhlídáme! Je to ostatně základní povinností nejen nás občanů, ale i politické reprezentace, kterou si jako občané České republiky volíme, a na podzim tohoto roku do Poslanecké sněmovny znovu volit budeme. A jako voliči se samozřejmě budeme svých politiků ptát...«

Jistě, a je nás ještě stále mnoho, kteří si dobře pamatují. Zeptáme se těch, kteří nám budou opět slibovat, co pro nás občany udělají: Opravdu chcete, abychom zapomněli na minulost, na hromadné zločiny nacistů, abychom přeslechli vaše trapně opakované omluvy předkládané německým představitelům? Jaký počet vašich voličů vás pověřil se jménem celého českého národa omlouvat Němcům? Plníte sliby dávané na srazech svým »milým krajanům«. Mnozí z nich jsou potomky nacistů v bývalém československém pohraničí, kteří se zasloužili, jako pátá kolona, na rozbití republiky a na přípravách »Mnichova«. Myslíte si, že jejich mentalita se změnila a způsob myšlení je odlišný od jejich otců a dědů, kteří spolu s Hitlerem snili o Velkogermánské říši? Naše národní negativní zkušenosti se západními sousedy z minulé doby jsou stálou výstrahou. I když vaše nabádání zapomenout na minulost a hledět do budoucnosti zní lákavě a navíc pod pláštíkem křesťanství, které jste zabudovali do názvu politické strany, lidé vám neuvěří a vašim milým krajanům už vůbec ne.